Ahoj, u mě se taky na nádor přišlo pozdě, jiná cesta nebyla. Hlavní je, že to, co tam je, bude brzy pryč (mně třeba říkali, že stačily dva, tři týdny navíc a nádor by prorostl dál do hlavy a to by byl mnohem větší průšvih, už jsem nechtěla nic zkoušet a čekat na zázrak, měla jsem tři úplně malé děti). Denně jsem mezi lidmi, konkrétně dětmi, učím na 1. stupni. Dělám si z toho srandu, když se děti kolem oka na něco zeptají, normálně jim odpovím ( a že to jsou pestré otázky :-). Oni se klidně bezprostředně postaví přímo přede mě a zkoumají, jaké oko mám falešné. Tak jim to prostě řeknu a oni to dál neřeší. Asi jde o zvyk, ať lidi prostě koukají, je mi to fuk. A to fakt netrpím jinak žádným přemrštěným sebevědomím. Hlavní je, že těm, co jsou pro mě důležití, je to taky úplně jedno. Věř, že tě kvůli tomu nikdo, kdo stojí za to, neopustí. A neboj, dneska už protézky vypadají moc dobře, moji třeba nepoznali ani v optice. Jen si lidi třeba myslí, že mám jedno oko línější, míň pohyblivý. Hlavně ať všechno dobře dopadne !