Jana, 48 let (epitéza oka)

22.07.2012 22:53

V květnu 2008 jsem začala pozorovat, že při poloze vleže u televizoru vidím dvojitě - dva obrazy nad sebou. V práci jsem si dělala legraci, že ani nemusím pít nic „ostřejšího“ a vidím dvakrát. To jsem ještě ani ve snu netušila, čím vším si projdu...

Kolegyně mi tehdy říkaly: „Nech si udělat brýle, máš už na to roky.“ Na své 44. narozeniny jsem si domů slavnostně přinesla brýle na půl dioptrie. Poctivě jsem si je k televizi nasazovala, ale vidění bylo stejné. Přestala jsem je tedy nosit a usadila se u televize vždy tak, aby byl obraz jednotný. Žádné jiné zdravotní potíže jsem neměla, a tak jsem nakonec i tuto podivnost svého vidění přestala vnímat.

Uplynuly prázdniny, já se vrátila po dovolené do práce. Tentokrát mě moje paní ředitelka namísto toho, aby se jako vždy nejdříve ptala, jaká byla dovolená, přivítala slovy: „Co se ti stalo, Jani? Vždyť ty jsi nemocná. Co to máš s očima? To by mohlo být od štítné žlázy.“ Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by mi něco bylo, říkala jsem si, že jsem třeba jen unavená a nevyspalá. Hned toho dne odpoledne jsem ještě mluvila se svou dlouholetou kamarádkou. Ta si všimla, že mi jedno oko jakoby vystupuje, a mínila, že štítná žláza to být nemůže, to prý by vystupovaly obě oči. A radila, ať s tím jdu co nejdříve k lékaři. Zašla jsem tedy na neurologickou ambulanci nechat si vyšetřit štítnou žlázu, ta ale příčinou potíží nebyla. Znovu jsem šla na oční oddělení. Tam se paní doktorka zděsila, že za pět týdnů, co mi předepsala brýle, se oko tak změnilo. Příčinu však také nezjistila.

Opět jsem navštívila neurologii, odtud mě poslali na magnetickou rezonanci. Výsledek jsem měla hned po vyšetření v ruce. Na monitoru jsem viděla, že se za levým okem v očnici rýsuje kulatý útvar. Zatím nikdo nevěděl, co by to mohlo být. Nález byl označen jako novotvar.

Do měsíce jsem podstoupila operaci na neurochirurgii v Olomouci (16.10.2008). Před operací jsem byla upozorněna, že možná o oko přijdu. Domnívala jsem se, že mě lékaři záměrně seznamují s nejhorší možnou variantou a vůbec jsem si nepřipouštěla, že by onemocnění mohlo být tak vážné. Vždy jsem byla zdravá a stále sportovala. Při operaci jsem o oko nepřišla, jen jsem měla mírně pokleslé víčko, a na to jsem si rychle zvykla. Z histologie však přišel závěr: liposarkom (zhoubný tukový nádor v levé očnici). Šok. Poté jsem byla odeslána na onkologii. Zvažovalo se, zda po operaci postižené místo ozařovat či nikoli. Avšak na tento typ nádoru prý nezabírá ani ozařování, ani chemoterapie. Ozařování by způsobilo oslepnutí oka. Proto bylo rozhodnuto, že se bude čekat a operované místo hlídat.

Chodila jsem na onkologické a oční prohlídky, každé tři měsíce také na magnetickou rezonanci. Vše se zdálo být dobré. V každém výsledku vyšetření však bylo uvedeno, že nádor může recidivovat. Rok jsem si pobyla doma a pak se vrátila do práce.

Po šesti měsících v zaměstnání jsem zase začala pozorovat změny u levého oka. Počalo se stáčet dolů, takže jsem viděla každým okem jinam. Jednou jsem si odhrnula víčko a pod ním uviděla vejčitý útvar. Na očním oddělení mi sdělili, že jde zcela jistě o recidivu nádoru a oko musí pryč. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ještě jsem pro jistotu 24. února 2011 podstoupila biopsii nálezu pod víčkem. Ta vše jen potvrdila. Navštívila jsem několikrát numerologa i léčitele a věřila na zázrak. Marně.

Zkoušela jsem se dotazovat na možnosti řešení také v jiných nemocnicích, psala jsem maily do Prahy, Brna, Hradce Králové. Mimoto jsem se snažila prostřednictvím internetu a známých z lékařského prostředí zjistit si o své diagnóze a možnostech léčení co nejvíce. Jela jsem do Brna, zde kvůli mně svolali dokonce konzilium, také Praha mě zvala na konzultaci, ale už nebyl čas tam zajet. Všichni - v Praze, Brně, Hradci Králové i Olomouci - však měli na lékařský zákrok v případě mé diagnózy stejný názor. Musím říct, že z každé nemocnice mi odpověděli a projevili o můj případ zájem. Ale čas byl neúprosný.

Operace 15. dubna 2011, při níž mi bylo vyoperováno levé oko, se však nedokončila, protože mi při ní našli směrem k mozku tři ložiska. Proto byl přivolán neurochirurg, pak se opět čekalo na výsledky vyšetření. Nález se prokázal jako zvápenatělá sraženina krve. Zato se zjistilo, že se nádor nepodařilo bezezbytku odebrat.

Celý tým lékařů přemýšlel, jak můj případ dále řešit. Nakonec mi dali vybrat ze čtyř možností. Po dlouhých úvahách jsem zvolila tu nejtěžší a nejriskantnější, ale snad jedinou variantu s nadějí na záchranu života. Tuto svou nejnáročnější operaci jsem podstoupila dne 13. června 2011. Podílel se na ní lékařský tým špičkového plastika a neurochirurga Fakultní nemocnice Olomouc. Lékaři mi odebrali zbytek nádoru, dali mi umělý strop levé očnice a svalem odebraným z břicha vyplnili otvor po oku.

Rekonvalescence byla těžká a zdlouhavá. Moc jsem nechtěla přijít o víčka. Smířila jsem se už i s tím, že si pod ně budu dávat jen oční protézu. Jenomže horní víčko se mi ulomilo hned při prvním převazu a spodní pokleslo pod úroveň. (Časem jsem přišla také o ně.)

Po dlouhých deseti měsících hojení spojeného s převazy a čištěním rány jsem přestala (v únoru 2012) nosit oko zalepené a dočkala jsem se epitézy. Ta se zhotovovala na protetice ve Frýdku-Místku, oko samotné dělala paní J. Klíčníková v Brně. Duhovka epitéza okaumělého oka má stejné vybarvení jako moje zdravé oko. Oválná epitéza zapadá pod obočí a dole do oční rýhy, má barvu okolní pokožky a je velice tenoučká. Obě odborná pracoviště, Frýdek-Místek i Brno, odvedla vynikající profesionální i estetickou práci. Epitézu si musím každý den speciálním lepidlem na obličej lepit. Trvalo mi dva měsíce, než jsem se její přilepování naučila.

Byla jsem zase rok na neschopence a zvolna se zotavovala po všech lékařských zákrocích. Poté mi byl na rok přiznán invalidní důchod, ten mi ale 5.11.2012 končí. Musela jsem odejít ze své milované práce (pra-covala jsem jako učitelka v mateřské škole), a co bude dál, nevím.

Občas ještě trpívám silnými bolestmi hlavy v místech, kde mi vyndávali dvakrát štěp kosti z čela. Od první operace nádoru mám zatím necitlivou pokožku na levé (operované) části hlavy, rovněž mám zatím ochrnutou i půlku obličeje až po horní ret. Naštěstí to není na mimice znát. Ale pevně doufám, že už bude mým útrapám konec a že se možná ke svému povolání ještě vrátím.

Přežila jsem i díky dobrým lidem okolo sebe, kteří mě psychicky podporovali v těžkých chvílích. Člověk si zvláště u takovéto diagnózy někdy klade otázku: Proč zrovna já? Považuji však za správné, že jsem byla o všech postupech a jednotlivých zákrocích souvisejících s léčbou průběžně a otevřeně lékaři informována, takže jsem věděla, co mě čeká a jaké mám šance na život.

Chtěla bych moc a moc poděkovat pánům doktorům i sestřičkám z oddělení plastiky, neurochirurgie a také očnímu oddělení Fakultní nemocnice v Olomouci za perfektní a profesionální péči a citlivý přístup, dále své rodině – hlavně rodičům a synovi, svým kolegyním z Mateřské školy ve Štěpánově a všem svým známým a kamarádům za psychickou podporu. Můj dík patří rovněž kamarádce Markétě z Holešovska, kterou postihl podobný osud, neboť přišla o oko nešťastnou náhodou. Několikrát jsme se náhodně potkaly na očním oddělení, a právě ona mi vždy dodávala sílu s tímto handicapem žít. Samozřejmě se najdou v mém okolí i tací, kteří takovéto neštěstí člověku přejí. Když se to dozvíte, hodně to v duši zabolí. Já mám za sebou sedm těžkých operací. Ale teď jsem po tom všem, co jsem prodělala, svým způsobem šťastná. Šťastná, že vidím (aspoň na jedno oko) a že žiji. Někteří lidé jsou na tom i hůř.

epitéza okaJeane-h@seznam.cz

 

Pokud máte podobný osud, můžete Janču podpořit příspěvkem:

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek