Ahoj Marto.
Tvoje otázka je těžká i pro odborného očního lékaře.
Napíši ti jak to vidím já, neboť jsem taky měl vrozený šedý zákal.
Za prvé vrozené šedé zákaly bývaly horší než ty stařecké, byť je to stejná diagnóza procento úspěchu je v neprospěch těch vrozených, na druhé straně moderní medecína pracuje laserem a už ne jako tenkrát u mě klasicky skalpelem.
Tupozrakost se dá u tak malých dětí vyléčit, respektivě dá se léčit do puberty, ale je to zdlouhavé a i tady je výsledek nejistý.
Dělá se to tak, že se překryje zdravé oko a tím se to postižené nutí
procvičovat, je to, ale opravdu na několik let a musí se s tím začít co nejdříve.
Problém je, že malé děti takovou léčbu odmítají a zábranu na zdravém oku si strhávají.
U mě to bylo podobné, navíc mě lékaři, po dvou operacích tohoto vrozeného šedého zákalu, nevsadili umělou čočku s tím, že bych měl rozdílnos velikosti vidění to znamená, že bych viděl jedním okem například postavu a druhým bych ji viděl třikrát větší, což znamená, že mozek jeden obraz prostě vypne stejně jako u neléčené šilhavosti.
Opět ti budu opakovat, že dnešní umělé čočky jsou zase už o něčem jiném, tidíž myslím,že může po úspěšné operaci vidět stejně dobře jako na zdravé oko.
Na tvou další otázku, co se týše zvyku vidět na jedno oko, ti jen zopakuji odpověď "Jednoočky".
Pro člověka který vidí na jedno oko od narození je to normální vidění.
Neříkám, že nebude mít taky problémy, ale mnohem hůř jsou na tom lidé kteří ztratí jedno oko v pokročilém věku, mnohem těžeji se přízpůsobují.
Já sám mám snad jen ten problém, že když mě někdo hodí například klíč, tak chytnout ho jednou rukou je pro mě opravdu problém, ale když ho chytám oběma rukama tak se mě to většinou povede, větší předměty chytám, no a občas se někdo zasměje, že "su gramlavý" jak sa tomu říká u nás na slovácku.
A k tvým obavám, že se jí budou smát-ano budou je to v lidech, že se rádi posmívají tomu kdo se od liší od většiny, ale většina lidí to předde a neposmívá se, bohužel dva tři posmívající se, způsobí,že se potom může lidí stranit.
Zažil jsem výsměch sám od dětství a někdy i teď.
Nejvíc to bolí pochopitelně v pubertě,ale člověk si zvykne i když někde uvnitř to přetrvává.
Moje rada je, chodit od mala mezi jiné děti,aby si zvykala na jejich pohledy a třeba i posměch, hlavně na to nereagovat a stále jí vysvětlovat, že jsou i takový co se jí budou smát ať si jich nevšímá, protože to je akorát vyprovokuje k dalším posměškům a možná i šikaně.
Posilujte v ní zdravé sebevědomí a podporujte ji v činostech v kterých by mohla převýšit ostatní i děti uznají vrstevníka, který dokáže víc než oni.
Jak opět napsala "Jednoočka" dnes se to dá vyřešit přesnou náhradou oka, nebo barevnou čočkou a tam už si tak lidé nevšímají pokud vůbec.
A nakonec vám od srdce přeji,aby to dobře dopadlo a všechno co jsem napsal, bylo zbytečné a vy se tomu mohli, s úlevou, zasmát
Hodně štěstí Pavel.T.