Daniela, 34 let (oční protéza)

03.06.2012 20:13

Ráda bych se s Vámi podělila o svůj příběh. Třeba Vám v něčem pomůže, nebo alespoň nebudete mít ten pocit, že jste v tom sami.

 

Už asi od svých 5 let jsem nosila brýle, jelikož jsem špatně viděla na dálku. Na oční kontroly jsem chodila asi jednou za rok. Při jedné kontrole mi doktorka sdělila (teda spíš mým rodičům), že mám odchlíplou sítnici a musím ihned na operaci. Bylo mi 8 let a moc jsem tomu všemu shonu kolem sebe nerozuměla. Nastoupila jsem do Fakultní nemocnice v Hradci Králové, kde mi provedli operaci laserem, což v té době u nás začínalo.

Operace se bohužel nepovedla tak, jak předpokládali a sítnice se postupem času odchlípla úplně. Z počátku jsem viděla obrysy věcí, později světlo a stín a postupně jsem oslepla na levé oko úplně. Do toho jsem měla stále problémy s vysokým nitroočním tlakem, takže jsem podstoupila další operaci na snížení tlaku. To se opakovalo ještě jednou. Po dvou a půl měsících pobytu v nemocnici mě propustili domů. Musím říct, že jsem to brala docela statečně, hůř to nesli moji rodiče než já. Možná proto, že jsem z toho neměla takový rozum :-)

Asi po 2 letech jsem opět měla problémy s tlakem a prošla jsem další operací. Od té doby jsem již problémy neměla. Stále jsem však byla hlídaná na oční klinice. V oku jsem měla šedý a zelený zákal, takže z estetického hlediska, pro dospívající holku, žádná sláva.

Ale aby nebyl dlouho klid, tak mi tak jednou za rok počala praskat v oku žilka a měla jsem viditelnou krevní sraženinu. Postupně se intervaly mezi praskáním zkracovaly, až mi na jedné kontrole pan doktor řekl, že to oko musí ven. První reakci si už moc nepamatuji, ale vím, že se mi chtělo brečet. Vysvětlil mi, že z toho nemocného oka by to mohlo přejít na to zdravé a mohla bych oslepnout úplně. Prý je to nějaká nemoc, o které dodnes neví, proč se tak děje.

Samozřejmě to riziko by nepodstoupil asi nikdo, ale pocit, že Vám vezmou oko (i když slepé se zákalem a pomalu se zmenšující), byl hrozný!

Chtěla jsem slyšet názor i jiného lékaře a tak jsem si vyhledala „špičku očařů“ v Praze a požádala je o konzultaci. Jeden byl proti, ale ostatní se shodli na operaci. Takže jsem na to kývla. Další problém nastal s provedením operace. Jelikož mám od narození na levé tváři tzv. oheň (větší prokrvení vlásečnic), což zasahuje i do očního pozadí, spousta lékařů od toho dala ruce pryč. Nakonec jsem už měla dojednanou operaci v Pardubicích, ale když mi jeden lékař řekl, že buď se to povede nebo ne, tak maximálně mně oko zašijí, tak jsem na operaci nenastoupila a hledala dál. Přes jednoho známého jsem se dostala do vojenské nemocnice ve Střešovicích, kde mi docent oční kliniky vše krásně vysvětlil a hlavně poprvé promluvil i o implantátech, které používají. Do té doby jsem si myslela, že existuje pouze silikon. Dostupnost informací v té době nebyla žádná. Tento docent mi doporučil hydroxiapatitový implantát. Což je implantát, kterým může prorůstat tkáň oka, takže je potom protéza i víc pohyblivější. V té době byl tento implantát dostupný pouze v cizině a nikdo u nás s jeho voperováním neměl zkušenosti, kromě jedné doktorky v nemocnici na Karlově náměstí v Praze. Ta s napodobeninou tohoto implantátu pracovala. Takže jsem rovnou ze Střešovic jela na „Karlák“ a požádala tuto doktorku, zda mi operaci provede. Ta k mému úžasu souhlasila a za 3 týdny jsem už nastupovala na operaci.

Operace se povedla a já se začala těšit na protézu, která, jak jsem doufala, bude vypadat lépe než zjizvené oko se zákalem.

Když se mi oční důlek zahojil, jela jsem na doporučení k p. Adamovskému do Jablonce nad Nisou pro skleněnou oční protézu. Bohužel se mu tato protéza nepovedla, takže jsem ji měla tak do ¾ oka a vypadalo to, jako když mi kus chybí. Na což mi řekl, že už nemá čas, jelikož už má objednané další lidi a ať se objednám příště a zase to zkusíme. Čekací doba byla tak půl roku. Tenkrát jsem byla poprvé opravdu zoufalá a psychika začala pracovat. Pocit, že takhle budu chodit půl roku, byl nepředstavitelný. Naštěstí jsem kolem sebe měla mne podporující rodinu. Začali jsme hledat další možné výrobce protéz. Skleněné protézy opravdu vyráběl pouze pan Adamovský, ale zjistila jsem, že v Praze vyrábí protézy pan Szarvas R. z akrylátu. Objednala jsem se k němu a během 14 dnů jsem měla nádhernou protézku.  Nehledě na to, s jakým úžasným, lidským přístupem se ke mě p. Szarvaz choval. Dodnes k němu jezdím a jsem opravdu spokojená. Každý má jiné pocity při nošení, někomu vyhovuje víc sklo, někomu akrylát. Já osobně s akrylátem nemám žádné problémy, alergii apod. Je pravda, že v zimě je protéza trochu víc cítit, ale to asi u každé. Každý večer si protézu na spaní musím vyndat a nechat oční důlek trochu odpočinout. Mám vyzkoušené, že pokud spím i s protézou, tak jsem unavená a většinou mě z toho rozbolí i hlava. Ale to je opět věc každého jedince, jak na jeho tělo protéza působí. Dnes je to již 6 let od operace a s odstupem času musím říct, že jsem nemohla udělat nic lepšího. Chápu veškeré pocity beznaděje, toho, že člověk neví, co má dělat, do čeho jde, co bude po operaci, ale ze své vlastní zkušenosti vím, že jsem udělala dobře.

Kromě mé rodiny mi velkou oporou byla i má úžasná kamarádka Jituška, která si tím vším prošla asi rok přede mnou a se spoustou věcí mi radila. Moc si ji vážím a obdivuji ji i za to, že založila tak krásné stránky pro lidi, které potkalo to co nás. Věřím, že tím pomůže mnoha lidem v těžké situaci rozhodování, nebo jen hledání informací, které je v tomto směru těžké najít.

Takže Jiťulko, Tobě moc děkuji a všem lidem, které čeká podobná operace, nebo si tím již prošli, ze srdce přeji hodně odvahy, síly a mějte se rádi, takový jaký jste, protože život je krásný, i když na něj koukáte jedním očičkem :-)

 

Daniela :-)

 

 

 

Svými příspěvky v diskuzi můžete Danču podpořit právě tady:

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek