I. - Dlouhá historie (oční protéza)

Zdravím všechny! Nejprve děkuji za zřízení těchto skvělých stránek, kde jsem konečně zjistila, že nejsem sama, komu „trable“ s očima začaly (jak se dnes říká) poměrně banální diagnozou.
Narodila jsem se s vrozeným jednostranným šedým zákalem na levém oku, který mi operovali v mých šesti měsících v Praze-Motole. Dodnes nevím, co přesně se tam tehdy stalo špatně, v papírech stojí „luxace čočky do sklivce“, což se správně stát nemá. Můj táta po dlouhých letech náhodou potkal lékaře, který byl u mé operace, ten doktor si na mě ale už nepamatoval, proto tátovi s klidem vyprávěl, že tehdy na začátku 90. let uměli dobře operovat šedý zákal u dospělých, ale u dětských případů si zatím jenom zkoušeli nástroje. I kdyby se mě to absolutně netýkalo, přišel by mi takový přístup dost přitažený za vlasy. Po této nešťastné operaci se mi v oku navíc začal rozvíjet glaukom, navíc asi poměrně masivní, protože ani další zákroky na snížení nitroočního tlaku nepomáhaly, anebo jejich účinek neměl dlouhého trvání. Očko pomalu modralo, rostlo o něco rychlejší než to zdravé pravé, stávalo se citlivým na řadu podnětů, hlavně na větší osvětlení. Při pohledu do ohně nebo do světla slzelo a řezalo, navíc mě to z nějakého důvodu nutilo sklánět hlavu trochu ke straně, chodila jsem pak trochu jako pan Zeman :-).
V mých pěti letech bylo oko bolestivé i na některé pohmaty, mohla hrozit infekce druhého oka, do budoucna hrozila i asymetrie obličeje, protože se nemocné očko zvětšovalo i spolu s orbitou. Proto všechno se lékaři usnesli, že bude lepší tomu předejít, oko vyndat a připravit ho pro nošení protézky . Neměla jsem z toho žádné strachy, žádnou újmu, brala jsem to jako super dobrodružství … holt malé dítě. Otázka na pocity by asi byla vhodnější pro moje rodiče, mně ale přišlo, že se nic neděje, proto mě celkem překvapovalo, že mi děti a učitelky ze školky, babičky, tetičky posílají do nemocnice dopisy, výkresy, plyšáky, nebo že mi naši za statečnost dokonce slíbili koupit psa. Do očnice jsem při operaci dostala silikonový implantát, všechno se během několika málo týdnů hezky zahojilo, v Jablonci mi udělali krásnou protézku. Tu první dodnes považuju za úžasný meisterstück, myslím, že by se i profesionál musel hodně soustředit, aby rozeznal jedno oko od druhého. Musím říct, že jsem vlastně ráda, že to oko šlo pryč už v tak nízkém věku, prvně protože mě tím oči (snad navždy) přestaly bolet, protože jsem se tím vyhnula stresům, které prožívají starší v takové situaci a protože jsem si tím nejen esteticky ale hlavně funkčně moc pomohla.
Mě a mé blízké čekal super rok a půl, během kterého jsem nastoupila do školy. Pro nové protézky jsme jezdili docela často, rostla jsem jako z vody, tak bylo třeba tomu přizpůsobit i oči. Jenže po přibližně 20 měsících se očnice nějak naplnila, že v ní neseděla ani tenoučká protézka. Doktoři nevěděli, co to má být a pořádně ani co s tím. Bylo lepší počkat, třeba věda pokročí, třeba se to vstřebá, uvidíme. Chodila jsem bez protézky, jedno oko bylo zdravé, druhé vypadalo plus mínus jako normální zavřené oko, tak co – tak jsem to brala. Vychodila jsem 5 let základky, pak jsem pokračovala na osmiletém gymplu, naučila se obstojně hrát na klavír, kytaru, plavat, lyžovat, hrát basket, odchodila jsem taneční, různé plesy a večírky, prostě jsem dělala a dodnes dělám to, co moji vrstevníci. Nikdy jsem neměla žádné osvobození z tělocviku ani z čehokoliv jiného a na to jsem hrdá. Upřímně, nikde jsem se nesetkala ani s žádnou šikanou, dospělí se mnou vždy jednali jako s každým dalším dítětem, děti, se kterými jsem se potkala poprvé, se akorát většinou zeptali, to se mi stalo, odpověděla jsem, že to tak mám dlouho a že to nic není a byli jsme kamarádi. Tohle si opravdu neidealizuju, tak to skutečně bylo a je.
V roce 2010, bylo mi sedmnáct, se začalo v oku znovu něco dít, nateklo, občas slzelo víc než kdy předtím, překáželo a to jsem opravdu nechtěla. Tak jsme po 10 letech začali s rodiči znovu obíhat doktory. Dostali jsme radu jet na Dětskou oční kliniku FN v Brně (sama můžu jen a jen doporučit, doktoři i sestřičky jsou úžasní, příjmení, vstřícní lidé; jsem tam moc spokojená), kde mi páni doktoři vyndali z oka silikonový implantát, který tělo vůbec nepřijalo, navíc ho odlučovalo vytvářením tekutiny kolem, prostě ho vylučovalo jako cizí předmět . Tím mi v oku znovu udělali místo na protézku, kterou zas nosím od jara 2011. Sice to už není úplně k nerozeznání jako třeba to první očko v první třídě, snad proto, že víčka deset let nepracovala nebo že rostla jinak, nevím. Ale dobře i tak! :-) Na jaře 2012 se znovu začala naplňovat cysta v oku tekutinou, tu mi doktoři vytáhli jehličkou. A zase je fajn. Jen doufám, že to vydrží!