Ahoj všem,
dnes jsem úplně náhodou objevila tyto stránky. Vůbec jsem neměla tušení, že něco takového existuje a jsem za ně moc ráda.
Já jsem o oko přišla už jako novorozeně. Jak? V porodnici, při zánětu spojivek (který u novorozenců není nijak ojedinělý) mi zdravotní sestra kápla do oka něco, co neměla a to mi poničilo oko. Nejdřív se to snažili hodit na dětskou lékařku, která mne u porodu vyšetřovala. Když jí moje matka podepsala papír, že jsem ještě cca týden po porodu měla obě oči v pořádku, tak se snažili to hodit na mojí matku. Stalo se to v době hluboké totality a tehdy děti s matkami na pokojích nezůstávaly a vlastně jim matky ani oči neošetřovaly. Nakonec z toho je zpráva ve zdravotní kartě: zelený zákal a oční vředy....
(Pokud se chcete zeptat, jestli s tím tehdy rodiče něco dělali, tak nedělali....bylo to za komára a doktor nepotopí doktora. Jediná doktorka, která s tím chtěla něco dělat, tak jí zakázali lékařskou činnost....). Dnes, když jsem u nového lékaře, kde musíte hlásit vaše životní operace, tak se mi nechce (po zkušenostech z minula) vysvětlovat pravý důvod enukleace oka a tak prostě říkám: zelený zákal a oční vředy. A téměř každý lékař se podiví, jak mi týden po porodu mohli zjistit v oku zelený zákal a oční vředy..... Jednou jsem ležela na očním, protože jsem měla zánět ve zdravém oku a tam byla taková mladá lékařka. Byla snaživá. Opravdu se pídila a obvolávala zdravotní zařízení, aby zjistila, jak to opravdu bylo. Její závěr byla věta: Chudinko, vy jste si toho jako miminko s tím okem prožila opravdu hodně... Já nevím...nepamatuji se. Pamatuji si jen nějaké výjevy z nemocnic (protože jsem absolvovala několik operací od narození cca do 4 let)
Ale proč to sem píšu....žiji s protézkou odjakživa, takže nevím, jaké to je vidět oběma očima a nevím, jaké to je přijít najednou o oko. Já předpokládám, že i můj mozek se během vývoje tomu přizpůsobil, takže nemám nějaké větší problémy. Kromě užšího perimetru, kdy mám vedle sebe otevřené dvířka kuchyňské linky a při otočení se o ně praštím :-). Obrázky 3D asi nikdy prostorově neuvidím, ale maluji a kreslím docela obstojně, vyrábím ručně dekorace z korálků....
Největší problémy jsem pociťovala asi ve škole, kdy se mi některé "hodné" děti smály. Pak asi v pubertě si pamatuji, že jsem se taky nedokázala dívat do očí klukům, když se mi líbili. Nosila jsem dlouhé vlasy přes půlku obličeje....ale vlastně si zpětně uvědomuji, že to asi nebylo potřeba...zájem o mně docela byl...:-)))
A vlastně jsem neměla nikdy problém najít si partnera...
A dnes...nemám problém se dívat lidem do očí. Naopak, když vidím, že si mně někdo prohlíží, upřeně se na něj podívám a když mám dobrou náladu, tak se i zeptám, jestli něco nepotřebuje, nebo že se mu klidně ukážu zblízka...
A vlastně jsem si vzpomněla, že jako teaneger jsem si taky dělala legraci a vsázela jsem se s lidmi, kteří o tom nevěděli, že si klidně šáhnu na oční panenku bez jediného mrknutí, že se tužkou dotknu oka...
A při větě: hoď tam oko (pro neznalé tzn. podívej se tam) jsem říkala: Neříkej 2x, viš, že to není problém, ale pak bys mi ho musel najít...

Teď mám svoje děti. Pravda, musela jsem rodit císařem (kvůli velkému tlaku v očích, tak abych nepřišla o to zdravé). Povídám si s nimi o tom otevřeně, aby věděly, co se může stát, pokud budou neopatrné a také jako příklad, že každý může mít něco a není vůbec důvod se někomu posmívat.
A když jsem pro ně chodila do školky...na otevřené otázky jiných děti: Co to máš s okem? jsem otevřeně odpovídala: Nevidím na něj, protože když jsem byla malá, tak onemocnělo...
V ničem se neomezuji, řídím auto od svých 20 let, jako mladá jsem hrávala sportovně volejbal, plavala...
Ale věřím, že přijít o oko v dospělosti, s tím se člověk vyrovnává hůře.
A tak vám všm přeji hodně sil a pozitivního myšlení.